Třináct let s Temnou Bohyní

Tenhle příběh bude jednou knížka. Ale teď je to jen ohlédnutí za cestou, která mě přivedla ke spuštění stránky Mystéria lidské duše. Pípají na mě maily s PF od přátel a já čas, než se změní letopočet, věnuji psaní.
Ta cesta začala asi mnohem dřív, než před třinácti lety. Jen – před třinácti lety mě Temná Bohyně napochodovala do vědomí za bílého dne. U sošek Hadích kněžek v muzeu na Krétě. Že mám vlohy k tomu, aby mi archetypální síly pochodovaly bdělým vědomím za bílého dne jsem do svých téměř třiatřiceti netušila. Ani co to jsou archetypy, i když dětské verze antických mýtů jsem znala téměř zpaměti, ještě než mi bylo deset. Byly mnohem zajímavější, než první dětský katolický misálek.
A jak se to tedy přihodilo? To se takhle utrhnete na dovolenou jen s mužem, bez malých dětí, užíváte si soutěsek, vykopávek, moře, úžasné kuchyně. A pak vám v muzeu stojí za pravým ramenem temný stín. Cítíte ho jako čiré ženské zlo a nenávist, máte pocit, že ty Hadí kněžky byly ženy, co nenáviděly muže – a z té situace děsu a hrůzy utečete do vedlejší místnosti k býkovi se zlatýma rohama. Taky černému, pro jistotu.
No a brzy na to zapomenete. Jenže Ona na vás ne.
Po té cestě na Krétu mě čekaly jas a jistoty – rozjetá kariéra sanační geoložky na velkých projektech, přednášky na mezinárodních konferencích (na národních pochopitelně taky), vedení regionálního střediska nadnárodní společnosti. A pak neodolatelná chuť odejít z šéfovské kanceláře. Oknem. V pátém patře. Protože jaksi – můj muž se mi v průběhu toho času měnil v agresivního podivína. Sesypalo se mi manželství a já neviděla jinou cestu, než do temného tunelu.
Nakonec a naštěstí jsem tomu volání odolala. Ale ten temný proud v duši, volající mě z těžké situace do nebytí, ten mě hodně vyplašil. Chodili jsme tehdy do partnerské poradny, tam to odbyli jako chuť utéct z těžké situace. Běžná reakce. Taky mi tam tvrdili, že za partnerskou krizí není nikdo třetí. Dokud jsem nějakým způsobem na individuální konzultaci nevytočila psycholožku. Ta na mě začala ječet, že jsem neženská – ale že můj muž je totální magor. Protože si místo mě našel ženu, co je tak neženská, že ani děti mít nemůže. Intuice zavětřila – tušení, že by za manželovým podivínstvím mohla být jedna dlouholetá kamarádka, nabralo hmotnější obrysy. Zhmotnělé nenápadnou kontrolou Skype. Psala mu a ptala se, cože dělám. Na odpověď, že se učím na doktorát, reagovala, že ona by s ním dělala jiné věci. Mrcha. Stejně jí dneska doktoráty taky lemují jméno z obou stran. Docela potvrzení teorie, že si stejně vždycky vybíráme to samé. Muži vadila moje profesní kariéra, že jsem málo domácká – tak si hledal místo ekoložky molekulární bioložku. Co vlála v grantech a výzkumech a jezdila kvůli tomu po stážích. Mužská logika. Dokonce nezměnil ani alma mater své vyvolené. PřF UK.
Nicméně, tahle jeho akce mě poslala na cestu. Molekulární bioložka neuspěla, i když jsem měla chuť mého drahouška převázat mašlí, kolem krku pěkně utáhnout a věnovat jí ho. Jenže – dva synové jsou dva synové. Takže jsem milenku od našeho prahu zahnala. Nebo se muž rozhodl, že jsem z těch dvou ta lepší volba? Bůh suď. Dneska říkám, inspirována Annou Kareninou, že zkušenost ženy by nebyla úplná, kdyby kvůli chlapovi nechtěla skočit pod vlak. Ale je sakra důležité takovou blbost neudělat.
Co znám z mnoha ženských sdílení - i veřejných osudů takových ikon jako Marilyn Monroe a lady Di, ten ženský čas mezi třicítkou a čtyřicítkou, je velmi turbulentní řeka. Kristovská léta - procitání z iluzí a ideálů, zjišťování, že princové se mění v žabáky a že je třeba přestat hledat rytíře ve stříbrném brnění, co nás zachrání před sebou samými a učiní náš život pohádkou. Protože, v tom brnění stejně vězí nakonec - zas jen další chlap. A že spíš než měnit a doufat, že tohle bude už princ se vyplatí pochopit, že chlap je určitá entita , moudře řečeno druhý pól sil, tvořících náš svět, se kterou je třeba se naučit zacházet a žít. I když někdy je čas o samotě a pečlivá volba, koho příště, nezbytná. Protože když nepochopíme, proč jsme v životě s tím, s kým jsme a jaké jsou úkoly a výzvy vztahu - krom těch daných nároky existence života, tím míním schopnost budovat hnízdo, rodičovství a tak, zvolíme si příště to samé v bledě modrém.
Po snaze mého muže vyměnit ekoložku za molekulární bioložku - nebo po snaze dnes už bývalé kamarádky, molekulární bioložky vyměnit svého herpetologa za mého programátora, přeci jen, ty naše společnost ekonomicky oceňuje lépe , následovala cesta na emocionální houpačce. Chvíli fajn, že to půjde, chvíli zoufalství, že je všechno v háji. Alegorie že slepovaný džbán už nikdy není jako nový mi často tanula na mysli.
Trvalo to rok, až přišel podzim 2007, Cena Vize 1997 pro Stanislava Grofa a rozhovor s jeho ženou Christinou. Utkvěla mi z něj věta, že každé partnerství prochází spoustou smrtí a znovuzrození. A pak článek nějakého sysifovce o tom, že změněné stavy vědomí neexistují. Připomnělo mi to touhu z mládí projít holotropním dýcháním – a mé vědecké já se rozhodlo ten neexistující stav prozkoumat.
Začátkem tohohle února tak budu slavit desáté výročí toho, kdy jsem se potkala se svou duší a tím, co je za ní, nad ní, v ní. Oproti skeptickým předpokladům, že budu tři hodiny na matraci poslouchat techno, jsem během deseti minut byla tam. V rozšířeném stavu vědomí. Byla jsem kněžkou Bohyně, sloužila jí rituál a pak mě síla Bohyně celou prostoupila. Jako by jen čekala na to, až otevřu dvířka bdělého vědomí, vylezu za bránu ega, aby mě dostala.
Přišla velká jízda po stavech změněného vědomí, první zkušenosti satori, ale i temnější setkávání se stíny a smrtí. Také třetí dítě – dcera a porod, kdy jsem konečně byla ta, co rodí ve své síle. Ne jen objekt, vystavený znásilňující lékařské péči a traumatizaci. S ní objevení kouzla a síly ženských skupin díky ženskému tantrickému výcviku a zjištění, že se svou zkušeností Bohyně nejsem sama a mám s kým svou cestu sdílet.
Taky pionýrství několika slepých uliček – kdy jsem se nechala svést z cesty prvotní vizí bytí kněžkou a propadla hnutí žen obnovujících kněžkovství Bohyně. Po nadchnutí se pro ideály a spoustách energie věnované budování komunity přišla hořká zkušenost sektářství, vyloučení a ženské nenávisti. Pochopení, že posvátné ženství bylo jen ve slovech, v záměru bylo zneužití a vytvoření houfu poslušných oveček. Zdroje peněz a moci. Zneužití spirituální síly, ideál upadlý do bláta. Věčná pravda hadrem na leštění ega. Egotrip. Ženy, vožené do magického Avalonu, aby průvodkyni naskakovaly provize za jejich nákupy v buticích. Zkrátka - staré známé kyselé víno nalité do zbrusu nových lahví.
Rituály menarché, při nichž lektorky bokem radily ženám brát na menstruační potíže tabletky, aby splnily program semináře. A náročné, několikaleté vystupování ze zapletení se, z devastujícího zasvěcení. Byla jsem v komunitě oblíbená - dokud jsem utrácela za oblečení a šperky.
V okamžiku, kdy jsem se projevila, chtěla vstoupit do své nezávislé síly, na můj první kruh jako kněžky přišla žena, co ztratila dítě při domácím porodu. Bohyně mě volal k rituálům na místech upalování čarodějnic ve Velkých Losinách. Stala jsem se černou ovcí, stín a těžké věci se nenosí.
O pár let později se mnou má klientka sdílela, že rituál se mnou byl přelomem v její cestě vyrovnávání se se ztrátou. A mě ukázala, že pro práci s traumaty potřebuji hlubší průpravu, než rituály na louce s věncem na hlavě a přelévání vody z poháru do poháru.
Jeden moudrý citát praví, že cesta duše není vznešená. Že je to pád do neodpouštějící temnoty, která nás nepustí, dokud nenajdeme píseň, která nás prozpívá domů. K esenci naší duše. To není ani světlo, ani temnota. Je to naše podstata. To co nás vyživuje a dává nám sílu žít. V několika cyklech jsem si prošla, jaké to je být s touhle esencí v kontaktu – a jaké to je ten kontakt ztratit. Jak v sobě máme ten nesmlouvavý, neodpouštějící hlas (tedy minimálně já), který nedá, dokud nás nedostane, kde nás chce mít. A kam patříme. Má duše je divoká a nedá pokoj, dokud mě nedokope, kam potřebuji.
Vemlouvala jsem si, že má intuitivní touha projít výcvikem pro facilitátory holotropního dýchání, probuzená krátce po narození dcery, je jen spasitelský komplex. Když jsem si prohlédla podmínky výcviku, řekla jsem si, že na to prostě nemám. Finančně, časově.
Před půl rokem jsem jej dokončila. Ať jsem vzala cokoliv jiného, vlastně “místo toho”, ukázalo se to býti povrchní, nedotažené, retraumatizující. Nějak se to smotalo dokonce tak, že jsem moduly holotropního výcviku vnesla do Čech, protože jsem si ten první zorganizovala.
Taky tantra znovupochodovala do života zajímavým způsobem. Hluboce mě oslovila mezinárodní lektorka. Jenže už jsem měla zaplacený seminář u jiného lektora, díky kterému jsem si střihla výstavní psychospirituální krizi. Intuice mi říkala “ Tech chlapík má v očích stín.” Rozum řekl “ To je tvůj strach a rezistence”. Tak jsem si nabila čumáček. Jen psychiatrická hospitalizace chyběla – díky zkušenostem z holotropního dýchání jsem věděla, že jsem v nějakém psychickém procesu a rozšířeném stavu vědomí. Jen mi z něj nešlo vystoupit. Na trase Liberec- Mnichov-Řím-Florencie- Curych-Liberec mě podporoval manžel. Nenechal mě vystoupit z toho autobusu a umřít ve škarpě, jak jsem toužila, protáhl mě vatikánským náměstím, kde jsem kolabovala s hláškou k našim synům - vedeme maminku do Mordoru, jako Froda. Jiné veselosti, jako prsty kroutící se do drápů a víry duší opouštějících tělo v Koloseu a šeptání ve Vestině chrámu - ještě ti není dovoleno vstoupit k posvátnému ohni, jsem zvládla sama.
Zachránila mě Florencie a Venuše od Botticelliho. Zas ke mně Bohyně promluvila na místě zcela nevhodném – v galerii. Stála jsem před tím plátnem a vnímala Ji. Oči plné slz. Chtěla jsem se klanět, ale nechtěla jsem svěrací kazajku, tak někdy příště. A byla jsem zpátky. V Zurychu jsme při plavbě na jezeře našlí labutí pírko, synci mi vyčistila auru. A začlo další kolo.
Mezinárodní lektorka pořádala od toho léta párový výcvik, toužila jsem po něm – ovšem na manželském nebi se zas trochu chmuřilo, vlastně hodně. Tentokrát jsem tak nějak cítila tah jinam já. Guinevre potkala svého Lancelota. Jenže před výzvou ustát si svůj vztah se dvěma muži nemohla utéct do kláštera. Možná v tomhle je selhání a stín mytických Ygraine i Guinevre. Zříkají se odpovědnosti za zmatky, které svým zapletením se napáchaly a stahují se do spirituálního světa. Možná ta moje cesta kněžky vlastně tohle byla. Únik před zodpovědností Pokus o odchod do čistě ženského světa, kde zneklidňující mužství není přítomno. Nebo jen jako malý, nepodstatný detail na hraní, k manipulaci a využívání.
Jenže takhle to nefunguje. Tak jako staletí patriarchátu vymazávalo ženský princip z podílu na existenci světa (Halíkova věta “vše pochází v Boha Otce” se mi vybaví kdykoliv vidím jeho jméno - ale tři děti vyrostly v mém břiše), ani ženský princip nemůže vnímat sebe jako suverénní.
Ale naštěstí tu byla ta lektorka. Žena jiného kalibru, která před muži neutíkala, ani je neměla potřebu ponižovat. Která učila s lektorem a provázela nás meditacemi a rituály, nastolující rovnost a odpuštění. Přinášející uzdravování a extázi.
Loni v létě jsme s mužem ten dlouhodobý, sedmiúrovňový výcvik s mnoha domácími meditacemi dokončili. Ta žena a její spoluučitel nám svou prací zachránili manželství. Pomohli nám ho posunout na novou úroveň. Taky k tomu přispělo pochopitelně naše odhodlání a ochota pracovat. Ty ponory do sraček byly vyvážené takovou nádherou, poznáním a extází, že to za to stálo. Tisíckrát a milionkrát.
Temná bohyně ke mně na mé cestě mnohokrát mluvila – ne když jsem já chtěla, ale v meditacích, šepotech. Šeptala mi, že mě letos čeká. Abych po třinácti letech složila účty z cesty. Už ne vyděšená Persefóné, unášená Hádem do podsvětí. Už ne hrdá Innana, královna nebes, jdoucí navštívit svou temnou sestru Ereškigal, odkládající u každé brány své atributy moci, až bude nabodnuta na hák a bude na něm viset a hnít, dokud z masa zkušeností nezbudou jen kosti, nesoucí moudrost.
Která bude čekat na pomoc, aby se mohla vrátit. Tohle všechno jsem už prošla.
Temná bohyně je ta, která nás učí znát náš stín. To, co nechceme, aby bylo. Co bychom nejraději ze světa vymazaly. Ženy, které nám chtějí vzít naše partnery. Ženy, které zneužívají svou moc. Ženy hladové po ženské energii. Nejsou jen kolem nás, jsou v nás. Temný dravec duše, negativní animus, Modrovous, nárokující si naši energii, oddanost a službu. Ve svém stínu má každá něco trochu jiného - a pokud máme být úplné, je potřeba se se svým stínem potkat a zahrnout ho do své bytosti. Protože co je popřeno a odmítnuto, se rádo vrací ve velmi ničivých formách a ovládá náš život, aniž bychom si toho byly vědomy. Bez svých popřených částí nejsme ženami ve své síle.
Nyní mám za sebou několik vlastních cyklů sestupů do podsvětí a návratů. Setkávání se svými propastmi i výšinami. Jsem žena, která se učila provázet na podsvětních cestách ostatní provázela je a provází. Žena, která konečně pochopila, že tohle je cesta její duše a její část patří Temné Bohyni.
Ale stejně mne Temná paní dostala. Letos na podzim jsem už už kupovala letenku na Krétu, že si tedy půjdu stoupnout před ty sošky Hadích kněžek. Vysmála se mi hodně hlasitě, že jestli si myslím, že smysl má si jet stoupnout někam do muzea, tak jsem toho moc nepochopila.Že na Krétu ať si přijedu, kdy chci - Ona tam bude. Nebo ne. Podle toho, jestli toho budu hodna.
Místo krétské cesty přišla s podzimem čistírna snad všech nedořešených témat. Ať to byly neuzavřené vztahy s kněžkami Bohyně – vytáhla je na mě mnohokrát, abych si připomněla. Od nedořešených dluhů, přes obrazy, šperky po pochopení, že tam, kde se o sračkách a stínu považuje za správné nemluvit, ale žít je, prostě nepatřím. Taky se mi připomněla s energií bohyň Amazonek Afrodíté, Artemis a Athény, kterou jsem nějak utlumila ve snaze zapadnout a být přijata. V úžasu zírám, jak jsem se mohla nechat zbavit svého meče Athény, spravedlivé válečnice, svého luku lovkyně Artemis a ztratit svou schopnost jednoznačného vymezení hranic. Jak jsem mohla nechat si do sebe zasít přesvědčení, že je nutno se nechat zneužívat. No, ten úžas není zas tak dlouhotrvající - Jungova separace a individuace. Čelila jsem tématům mého dětství, výchovy k poslušné a submisivní holčičce, která si nechá všechno líbit a má být druhým především k dispozici.
Bylo potřeba zvědomit téma hranice. Jak té, na které hořely ty jiné, nesehnuté, tak hranice osobní. Proto přišlo období, kdy jsem pracně znovuvymezovala hranice všem, komu jsem kdy dovolila je narušovat. Ať to byl eroticky harašící a později šikanující šéf v práci nebo ženy, které zkombinovaly spiritualitu se zneužíváním moci.
Hodně ke mě poslední dobou přicházela Paní Jezera s Excaliburem v meditacích. Až teď rozumím. Nebo si myslím, že rozumím. Můj vnitřní Artuš dostal zpět svůj Excalibur. Nebo ho Paní Jezera pro něj stráží. Neb zdravý mužský princip je třeba znovu zrodit. V Avalonském mýtu umírají otec i syn. Čeští blaničtí rytíři spí, náš národní hrdina je vlastním bratrem z politických důvodů zavražděný mučedník a momentálně nám prezidentuje muž, který neumí stanovit hranice vlastní závislosti. Čeští válečníci, bojující pod symbolem grálu, prohráli díky vnitřnímu rozkladu. Nesvorní a rozhádaní. Možná nás ovlivňují kořeny, pramenící z Keltů ovládnutých Germány a Germánů ovládnutých Slovany. Nemá to český mužský princip snadné.
Je tvořen směsí těch, co vyhráli a těch, co se museli ohnout. Ženy jsou milenkami vítězů - někdy z vlastní vůle, někdy z donucení. V posledním století se tváří v tvář agresorovi čeští muži v hněvu upalují, ve snaze přežít ohýbají, přizpůsobují a drolí, místo vzdoru. Ti, co chtějí bojovat, musí utéct. Aby po návratu domů skončili v lágrech.
Na pouti do Avalonu, Glastonbury mi dcera na Toru vytáhla z peněženky peníz s tím naším státním mučedníkem. Svatý Václav na koni. Chtěla ho tam zahrabat. Tak jsme ho tomu místu věnovaly. S díkem za české letce, za to, že ta zem přijala. Ty, kteří chtěli bojovat. Jednoho jsem měla tu čest v dětství znát. Ten se nesehnul a nerozdrolil. Neutopil v alkoholu. I přes věznění v lágru měl modré oči jak hvězdy i ve stáří.
Když jsme s dcerou z Avalonu odlétaly, zaplavil mě neuvěřitelný vděk k Anglii, která se nedala a přijala syny mé země, kteří se rozhodli neohnout.
Ale ze vzpomínek zpátky na zem. Vybudovat si coby Češka, dcera generace mužů, kterým koule rozjely sovětské tanky, zdravého vnitřního muže - krále, je poněkud výzva. Ještě že ti rytíři mojí generace v tom Naganu vyhráli :-). A doufám, že se příštích pět let nebudu muset dívat na alkoholickou trosku na Hradě.
Během podzimu nečekáno, nehledáno přišlo spontánní zasvěcení. Komunikace s nadosobním v okamžiku meditací otevřeného vědomí. Už ne bafání v muzeu u sošek, naučila jsem se vědomé práci s nadosobním. Někdy kolem toho se odehrálo focení v archetypu Temné Bohyně , které jsem plánovala už dlouho. Ráda se takhle s archetypy potkávám. Loňský kalendář aktů, vzešlý nezáměrně z focení v květnu a věnovaný bohyni lásky a plodnosti byl úžasný - minimálně v očích mého muže.
„Náhodou“ z focení Temné Bohyně byly pro změnu vizitky. Měla jsem velké pokušení si na ně napsat kněžka Temné Bohyně. Jenže to by asi dost lidí vyděsilo. Nebo čarodějnice - ty mne také během mých meditačních i holotropních poutí změněnými stavy vědomí často navštěvovaly. Jako průvodkyně a obrazy minulých životů. Úplně nejpřesnější by bylo porodní bába duší. Ale všechno je to trochu za hranicí.
Tak tam stojí uhlazeně průvodkyně mystérii lidské duše. Něco málo o mystériích lidské duše díky těm třinácti letům znám. Kdybyste náhodou měli pocit, že s tím potřebujete nějak hnout, dejte vědět. V mé kouzelné brašně je hlubinná jungovská psychologie, transpersonální psychoterapie, tarot, meditace, tanec, holotropní dýchání, regresní terapie, systemická práce, základy šamanství, pár tipů pro posvátné milování a práci s párovou energií.
A hlavně pochopení, že naše duše je divoká, nevypočitatelná bytost, která nám nedá pokoj, dokud nenajdeme píseň, která nás prozpívá domů. K ní. A máme v sobě draky. Můžeme je chtít po vzorů rytířů stínat. Můžeme být hračkami v jejich drápech. Můžeme je zavřít ve sklepeních. A můžeme je ochočit a naučit se na nich létat.
Systémověji a ukotveněji. Mou nejhlubší kvalifikací je výcvik v transpersonální psychologii a facilitaci holotropního dýchání. Při mé práci jsem vázána etickým kodexem, obdobným jako v ostatních psychoterapeutických školách. Čarodějnice s certifikátem. Obdobně náročný byl výcvik v párové tantře.
A tak tedy Temná paní – tohle jsou mé účty za těch třináct let!
A ti býci se zlatými rohy, ti ke mě tenhle podzim taky přišli ;-). Rozhodně nejsem jediná, kdo putuje krajinami duše https://www.youtube.com/watch?v=k0BWlvnBmIE. Moje dcera a Katy Perry taky.