Svíce, která dává místo světla tmu

Jeden z úkolů, které jsem po zasvěcení službě kněžky vnímala, bylo uspořádání večera pro Moranu – Bohyni Stařenu v pražském Chrámu Bohyně.  Vyšel mi ideální termín v polovině prosince, kdy jsem druhý den odjížděla do Aachenu za mužem. Požádala jsem aoturku o svolení použít uhrančivý obraz Morany k propagaci, vypsala jsem termín na FB, poslala pozvánky mailem a v naplánovaný den vyrazila do Prahy. Postupně přicházely omluvné SMS od přihlášených účastnic. Nakonec to vypadalo, že oslavím Moranin večer sama. Až zazvonil mobil – a za dveřmi stála žena s asi pětiletou holčičkou. Maminka, s níž jsem byla pár měsíců v e-mailovém kontaktu, propojila nás diskuze o domácích porodech. Mne zranila moderní medicína, která zásahy do přirozeného porodního procesu vyvolala nutnost císařského řezu. S tím, jak hluboké to porodní trauma pro mne i syna je, se opakovaně setkávám téměř dvanáct let.  Jí při domácím porodu před třemi lety dítě zemřelo. Opakovaně prochází jitřením bolesti při soudních procesech, potkává se s dezinterpretací svého případu v tisku, je projekčním plátnem pro všechny odpůrce domácích porodů jako ta nezodpovědná matka. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou. A přichází na mnou provázený večer k Moraně. Podlamují se mi kolena. Paní, tvé úkoly nejsou snadné. Doufám, že víš, co činíš, protože já co s nastalou situací moc ne. Připadám si neskutečně a neskutečně drzá, s čím že si to dovoluji zacházet. Ale jsem tu jako kněžka. Odevzdávám se Bohyni, převlékám do rituálního oděvu, očišťuji chrám kouřem. Holčička se zapojuje do rituálu, přináší pírka, vnímám ji velmi podobně jako svou dceru – pěkný živel, divoký, nespoutaný, je v té energii svým způsobem víc doma, než já.

Volám kruh Paní. Slova se rodí někde mimo mne, já pouze vyslovuji. Přijď, Bohyně Stařeno, Bohyně Smrti, Paní světa za závojem, přijď ty krutá a nelítostná, která nám bereš ty, které milujeme. Přijď Paní útěšných konců, ty, která dáváš spočinout po bojích, nemocech a vyčerpání. Volala jsem postupně celý kruh? Už nevím, asi ano. Pak jsme meditovaly a malovaly, maminka se na chvíli propadla do zvláštního procesu, dlouho v klidu ležela pod sochu Libuše. Držela jsem pro ni prostor dole, v pánevním dnu. Namalovala obrázek svíčky, která dává místo světla tmu. I já jsem malovala – a oba obrázky odvezla do Aachenu, kde jsem chtěla odevzdat Matce Zemi. Vedle katedrály. Muž, když jsem mu řekla svůj záměr, se mi vysmál – kolem katedrály sice záhonky jsou, ale za zamčeným plotem. Tam se nedostanu. Nicméně, pevně odhodlána, beru obrázky s sebou na výlet do centra. Volná zem je za plotem. Jdu podél něj a narazím na dvířka. Jsou zamčená. Jdu dál a narazím na další. Klika cvaká a otevírá se.  Vstupuji do zahrádky a ukládám obrázky do země,  k nohám sochy Karla Velikého.  Za pár měsíců dostávám e-mail, ve kterém mi maminka píše, že se proti podzimu cítí mnohem lépe. Je to díky rituálu? Bylo by asi velmi pyšné myslet si, že ano a že byl jedinou příčinou. Ale byl malým dílkem v puzzle cesty této ženy. Měla odvahu přijít na večer zasvěcený Bohyni Smrti, pohlédnout do tváře svíčce, která dává místo světla tmu. Potkat se se svou bolestí.

A jaké je poselství večera pro mne? Hodně krát jsem se k němu od té doby vracela.  Proč byl můj první úkol kněžky Bohyně takový? Je to vzkaz, že mám být vděčná za to, že mé dítě porod přežilo? Vnímám to trochu jinak. Já a syn jsme ti, kteří svou oběť přežili. Svou bolestí svědčíme o ranách, které ženám a dětem zasazuje moderní porodnictví, ale je nám dán dar jít cestou života. Já šla do porodnice s důvěrou ve zdravotnický systém, vedený muži.  Ta absence ženského naladění a podpory se mi vymstila. Ta druhá žena šla cestou důvěry v žensky vedený porod, který jakoby neviděl riziko smrti, kterému umí moderní porodnictví čelit. Její porodní asistentka riziko ignorovala natolik, že ji porodem provázela po telefonu. Morana je přísná Bohyně a chyby trestá krutě. Na druhou stranu – na konci naší pouti čeká na každého z nás. Její temnota nás někdy děsí a pohlcuje natolik, že nevidíme život. Dar života nepřijímáme v jeho plnosti, protože je v něm skryto hořké semínko smrti.  A někdy nenávidíme své matky za ten hořký dar – a matky nenávidí své děti, protože je vystavují bolesti z možné ztráty. Matky jsou svíčkami, které dávají jak plamen života, tak temnotu smrti. 

Svíce, která dává místo světla tmu. Můj příběh.

Jiřku jsem poznala na internetovém diskusním fóru. Statečně vystupovala pod svým jménem a bila se za právo ženy rodit ve zvoleném prostředí – tedy i doma. Argumentovala jasně, logicky, bez předsudků, a zároveň s velkým citem. Byl to jeden z těch hlasů, o němž víme, že je pravdivý, protože vyslovuje věci zřejmé, smysluplné, pozitivní. S případem, k němuž se vyjadřovala, byla obeznámená. A přesto byly zde její závěry nepřesné – vycházela totiž z mylného předpokladu.

Rozhodla jsem se jí tedy napsat. Před téměř třemi lety mi při domácím porodu zemřela holčička. Krásné, zcela zdravé dítě. Vzpomínám si na poslední fázi porodu, na paniku, protože porodní asistentka přes mé urgence stále nepřijížděla, bezmoc, strašlivé, hluboké osamění, bolest, pak toužebné očekávání křiku dítěte, který ale nepřicházel. Další – přivolaní záchranáři, polisté, kterých je najednou plný byt a kteří si vše fotí (já nahá, zakrvácená, mrtvé dítě z mého dohledu) – mi splývá v nejasnou šmouhu. Nepamatuji si časové relace, vzpomínám na manžela, jak klečí na podlaze a pláče, dívám se na něj, jako by se to odehrávalo ve filmu. Jeden ze záchranářů se mi zděšeně dívá do očí. Tuší, co budu prodělávat, já si to ještě neuvědomuji. Lékařka mě utěšuje a nadává na asistentku. Ta nám říká: umřela ve vás, nechtěla přijít, nedalo se nic dělat. Přichází ještě policejní psycholožka, hladí mě a doprovází do nemocnice. Následující den si u nás porodní asistentka vyzvedává svou tašku, kterou předchozí den zapomněla. Manžel s ní nechce mluvit, jen jí předá tašku se dveřích; ona je zcela klidná, vyrovnaná, vypadá prý odpočatě.

V nemocnici mi dali léky. Nezabírají. Celou noc probdím. Dochází mi, že dceru už nikdy neuvidím. Přímo fyzicky cítím, jak se její tělíčko ode mě vzdaluje, vznáší se pryč. A říká mi: Maminko, neboj se o mě. Já se na tebe nezlobím.

Další den mi nemocniční psycholožka říká: kdybyste byla šla do nemocnice, mohla jste si odnést zdravé dítě. Nemám ani sílu jí říci, že právě motolská nemocnice mě u nich odmítla zaregistrovat k porodu. Lékaři jsou zděšení, taková chytrá ženská a udělá takovou blbost, prohlašuje vedoucí oddělení. Cítím z něj ale účast. Můj ošetřující lékař sedí u mě a snaží se zmírnit dopad jeho slov. Copak jste na Bulovce (kde jsem rodila první dceru), byla nespokojená? Nevím, co na to říct. Už nikdy si nebudu věřit. Pane doktore, dalo se tomu nějak zabránit? To už se teď nedá zjistit, nezabývejte se tím, dívejte se dopředu. Dívejte se dopředu, jste ještě mladá, slyším pak při různých příležitostech ještě mnohokrát. Bylo mi 38 let.

Šok byl tak obrovský, že jsem ještě na pohřbu nemohla plakat. Předtím ještě výslechy na policii, nekompetentní policista. Porodní asistentka mi volá, zda může na policii tvrdit, že mě k porodu měla jen doprovázet. Neodpovídám, ona to bere jako souhlas. Po třech měsících konečně přijdou výsledky pitvy, žádné toxiny v těle novorozence, úmrtí tedy nebylo způsobené cizí osobou, případ se uzavírá. Pořád nevíme, proč přesně naše holčička umřela. Mozek mi nechce brát obraz, který se mi do něj vpálil: pupeční šnůra těsně otočená kolem krku. Ptám se porodní asistentky, zda to mohl být důvod – prý ne. Do telefonu se na mě téměř oboří, jestli to prý mám takhle, že na někoho musím ukázat prstem ...

Pak úplně náhodou narazím na výbornou terapeutku. Po každém sezení s ní se cítím lépe. Celé měsíce se ze mě snaží sejmout vinu, kterou cítím za to, že jsem důvěřovala nesprávné osobě. Vy jste neměla a nemohla vědět ... Nejste lékařka... I kdybyste byla, rodící žena na sobě nepozná, co se děje.... Ratio se v tom okamžiku vypíná .... Nastupují deprese, posttraumatická stresová porucha. Polykám spoustu prášků. Terapeutka mě chválí, že jsem silná, já cítím, že bez její pomoci už bych se propadla bůhvíkam. Do zprávy pro soud pak napíše, že trauma je tak velké, že se pravděpodobně nikdy nezhojí.

Na naši žádost se případ znovu přezkoumává. Chceme vědět, co se stalo. Oba znalecké posudky tvrdí, že dítě se dostalo do krize už odpoledne, tj. po mé návštěvě porodní asistentky, která mě tehdy poslala domů. A co když bude mít dítě šňůru kolem krku, ptám se jí, když odcházím. No tak se odmotá, prohlašuje ona. Jděte domů a volejte mi, jak vše postupuje. Volám jí přesně podle instrukcí. Důvěřuji jí, je to přece jedna z nejlepších porodních bab u nás. 

Následující dva roky byly pekelné, i když jsem se navenek držela. Bylo třeba se postarat o starší dceru. S porodní asistentkou, porody doma a celé té diskusi kolem toho jsem nechtěla mít nic společného. Pak se na Respektu probírá případ Königsmarkové. Jiřka se k němu vyjadřuje. Tak jsem se s ní seznámila.

V polovině prosince minulého roku jede do Prahy, prý bude v chrámu. Představuji si chrám, bude to něco jako alternativní kavárna? Jedná se ale o přízemní byt v obyčejné nuselské ulici. Jiřka mi otvírá. Vypadá jinak než na profilové fotce, žádná rozevlátá divoženka, je spíše menší, drobnější postavy, ale pevná, hluboce vkořeněná ženská. Vzbuzuje ve mě důvěru. Byt je určen na setkávání žen s ženami a, jak Jiřka říká, na podporu ženské spirituality. Cítím, že jsem teď trochu jinde, nicméně Jiřka mě zajímá. Už dlouho jsem z někoho necítila takovou sílu. Provádí obřad, vyvolává Moranu. Spojení mateřství se smrtí mě fascinuje. Jiřka trochu improvizuje, ale je to dobré. Pak se dotýká mých boků. Okamžitě se uklidňuji. Kreslíme. Se svým obrázkem jsem spokojená. Dcerku to baví, jsem ráda, že ji mám u sebe. Pak si ještě dlouho povídáme. Říká několik vět, které mi dodnes znějí v mysli. Často na ni myslím. Díky, Jiřko!

 

Veronika

 

Pokračování přiběhu Jiřka

Rituálem to neskončilo. Setkání pokračovalo podporu při přípravě na svědectví při soudním přelíčení a provázením Veroniky k soudu s porodní asistentkou. S hlubokým vstupem do místa bolesti, místa podpory člověka v těžké životní situaci, v práci s traumatem, před kterou bych nejraději utekla.Postupem času, během roku, který od rituálu ubíhal, ke mě přicházelo poznání, že má práce kněžky není o lehkém esoternu, o volání kruhu Bohyně na prosluněné louce. Naposledy jsme se potkaly symbolicky - před přednáškou profesora Grofa. Na které jsem dorazila s hodinovým zpožděním, protože jsem v Praze zabloudila při telefonování s kamarádkou o možnosti prodávat lidem dovolené. Veroniku jsem potkala v radostném rozpoložení, optimistickou, tak, jak jsem ji dřív neznala.  Za zpoždění jsem se styděla a napadla mi spojitost s porodní asistentkou. Ale možná .. možná to byl tak trochu vzkaz, že mé úkoly jsou o něčem jiném, než prodávat dovolené .... Děkuji Veroniko!