Příběhy mých kérek

Někdy krátce po dvacítce ke mně přišel nápad, že budu mít tetování. Draka. Na lýtku. I jsem našla inspiraci v časopise Ikárie – drak klubající se ze zeměkoule. Ale skončilo to na financích – kérečka by stála můj měsíční rozpočet. Projekt dračí kérka na dlouho usnul. Probudila ho po mnoha letech a dvou mateřstvích švagrová, se kterou jsme si řekly, že se necháme potetovat. Švagrová měla jasno – parohy nad zadečkem. Já chtěla draka, tentokrát na břiše, aby schoval ošklivou jizvu po zhnisaném stehu po slepáku. Jenže .. zatímco švagrová si v katalogu po chvíli vybrala, já bezradně listovala. A listovala. A listovala.  A nakonec se domluvila, že toho jednoho draka, co mi přišel přijatelný, namalujeme radši jen hennou.  No, díky vyššímu vedení za to!
Cítila jsem se s drakem na břiše vulgárně, motiv mi přišel hrubý, štětkovský – a když vybledl, ulevilo se mi. A projekt tetování usnul podruhé. Přišlo třetí mateřství a po něm upomínka od švagrové, že pořád ještě nejsem tetovaná a nesplnila jsem slib. A tentokrát to zazvučelo. Dcerka chodila do lesní školky – a tam byla zajímavě tetovaná maminka. Sama tatérka, jak jsem zjistila poptáním se. Velmi sympatická.  O tom, kdo mě bude tetovat, bylo jasno.  Ted´ještě co a kam.
To léto cestou na šamanský seminář se synem mě chytla v Soběslavi za oči osmicípá hvězda. Hodně zajiskřila. Na podzim před cestou na Sinaj si prohlížím knihu o tamní historii – a vidím osmicípou hvězdu v půlměsíci. Nevidím. Zřím. Mám jasno. Je to symbol bohyně Inanny. Chvíli ještě trvalo, než docvakly konkrétní formy. Nakonec je daly mé šperky– Luna byla jasná téměř hned, ta s keltským uzlem podle avalonské náušnice. Hvězdu nakonec dal přívěšek z Cách, města Karla Velikého. Místo na zádech, mezi lopatkami, bylo jasné tak nějak úplně samo.
Až krátce před samotným tetováním mi došlo, že to bude možná bolet. Bolelo. Tři hodiny vědomého vstoupení do místa bolesti, hlubokého ženského sdílení. Bylo to hodně o mateřství,  císařských porodech i o těch dětech, které se nakonec nenarodily. A ta euforie potom byla nepopsatelná. Hvězda duše v bárce těla zdobí má záda už několik let. Několik let sklízím komentáře, co že to symbol znamená, sdílení, že s mnohými rezonuje i jejich vjem, že to není „jen tak nějaká kérka“. Není. Je to mé zasvěcení Bohyni, má cesta ženství. K ženství. Má dcerka hrdě hlásívala ve školce, že mě tetovala maminka Loly .. dneska přemýšlí, kam a co si nechá vytetovat ona. Zatím ji krotím s tím, že to je až za porod.
Ano, zaskočilo mě, nakolik a jak rychle šlo tetování do ženské hloubky. A pak jsem se dočetla, že u Maorů dostávaly ženy tetování po každém porodu. Poznání seplo. Porod může být spojen se zkušeností zahlcující bolesti. Tetování jako místo vědomého vstupu do místa bolesti může pomoci tuhle bolest přijmout a zpracovat. Jako se to stalo intuitivně mě.
V řece života uteklo zas trochu vody.  Byla jsem požádána jednou ženou, abych spoluprovázela ženský kruh o tetování. Moc se povedl, pár kérek tam počatých již zdobí ženy.  A když jsem provázela navnímání těla a vizualizaci, jaké překvapení – zašimraly mě kotníky a moje vlastní bytost zahlásila, že draci jsou tu. Na každý kotník jeden. Aby se duši v těle víc líbilo.  Jeden z dalších důvodů tetování a jakéhokoliv zdobení těla.  Během dalších měsíců se mi občas kotníky připomněly, místa pro draky někdy až pálila… Co taky jiného ;-).  
Tentokrát jsem požádala tatérku, co mi pomáhala s večerem pro ženy. A pustily jsme se do toho. Tentokrát to bolelo fest. Při tetování zad jsem mohla být ve spojení se Zemí a dávat jí přes paty bolest. Teď jsem ležela na boku, přesně v pozici, jako když mi napichovali epidurál při prvním porodu (plánovaný císař kvůli nádoru v porodních cestách). A nečekán, nezván přišel první porod. U druhého draka druhý … Prošla jsem si ve střední Evropě s mými třemi kérečkami své tři porody. Jak mají v tradici Maoři na Novém Zélandě. Transpersonální rovina bytí, kde jsou přítomny všechny lidské tradice a moudrost se mi zas jednou ukázala v celé své nádheře a síle.
A mé zdobení těla rámuje ještě cesta s jedním z mých šamanských zvířat. Vážkou. Potkala jsem prvně ji na tom šamanském  zasvěcení se synkem, při cestě do Horního světa. Tehdy  na mne zavolala prvně i osmicípá hvězda.
 Vážky jsou létající drahokamy. Divocí dravci. Ve vodě i pak na vzduchu. Z šedých vodních larev se během hodiny vylíhnou zářiví vzdušní draci. Bez kukly. Prostě vodní bytost jednoho dne vyleze nad vodu, na stéblo a za hodinu je z ní bytost vzdušná. Milují se hodiny a hodiny při vzdušných tancích. Hmyzí tantrici. A jsou tak malé, protože jsou bájnými  draky, kteří uvěřili, že jsou malí a ztratili svou sílu.  Hodně jsem v těch letech mezi šamanským seminářem a mými draky na kotnících vážky potkávala. Na mém místě rituálů mi šídlo královské snad čtvrt hodiny při meditaci vířilo v srdeční čakře. Tedy, tehdy jsem nevěděla, co je ten zelený drahokam zač. Juklo na mě dva dny poté z obálky časopisu Lidé a Země. Minulý víkend mě zas po pár letech pozdravilo na skautské výpravě. Abych nezapomněla. Apropó. Hra o trůny. Draci a letošní jaro.
Ten seriál mě úspěšně míjel. Do letošního jara. Než se mí draci na kotnících narodili. Pak najednou přišel impuls to skouknout. Ta spadlá čelist, jak i tam je dračí energie, jak i tam rostou ženy k síle. Jung tomu říká synchronicity. Nenáhodné náhody. Vážka vám třepotá v srdeční čakře a o dva dny později na vás juká z obálky časopisu.  Ženy ve Hře o trůny nejsou bez chyb, nejsou černobílé. Mýtus naší doby. I po tom ohni se občas projdu. Ale pálí a občas mám puchýř.
Jak to skončí? Nevím, cesta je otevřená a vede dál.  Jste zvědavé, jak moje kérky vypadají? Doražte na některou z mých akcí se zdobením těla - kreslením, nikoliv tetováním, to je výsostný rituál, ke kterému třeba hlubší příprava -a tu Vám ráda poskytnu při individuální konzultaci spolu s tipy k tetování, podporou při vizualizaci, vobě části těla.. a možná k nám přiletí i orel. Nebo.. to bude úplně jinak. I já sama se stále učím s důvěrou odevzdávat a plynout. Mí draci nedávno krásně zdobili mé kotníky na ekologickém konferenci na Štrbském plese. Vznášeli se nad okrajem lodiček. Nemám moc ráda, když je vidět jen část tetování. Ale draci sedí nad lodičkou krásně, nic je hezakrývá. Bez plánování, aby tak vyšli. Prostě posazení tak, jak je tělo a duše cítily.