Kruh Libuše – Slovanské kolo roku

Kolo roku odráží změny přírody v našem podnebném pásu a s ním změny, kterými prochází Příroda. Společnost založená na agrárním sepětí s matkou Zemí hlouběji vnímala propojenost a podmíněnost lidského bytí přírodními cykly a závislost přežití na ročních obdobích růstu, plození, rozpadu a zániku. Bohyně - Země, v teplém období líbaná a oplodňovaná Bohem - Sluncem přinášela výživu a umožňovala připravení a uchování zásob na přežití zimy. I pro starší, lovecko-sběračské kultury měly hluboké naladění a úctu k životadárným i smrtonosným silám Přírody. Z nich pramenil respect, který ženskému principu projevovali. Vnímali se jako součást většího celku, se kterým byli spjati. Současná vrcholně individualizovaná společnost, žijící převážně ve městech tuto hloubku spojení ztratila. Zdánlivě jsme se dokázali vymanit z moci přírodních sil, překonat nepohodlí a útrapy spojené s přírodním životem, ale část z nás spojení s přírodními silami, které ztělesňují ženský aspekt bytí hluboce postrádá. Jsou to síly pradávné Bohyně, které stále kolují v našich tělech. Protože Ona je stále přítomná. Její proměny v kole roku rezonují v našich tělech a duších a probouzejí impulzy, jimž mnohdy nerozumíme. Proměny Bohyně a její požehnání můžeme do svého života vnést tak, že půjdeme rokem a oslavíme Ji a uctíme v jednotlivých aspektech. Naladíme se na Její volání ve své duši. K tomu můžeme použít níže uvedený Kruh Libuše, který jsem sepsala na podzim 2013, jako součást mé cesty Kněžky Staré Evropy, kněžky Bohyně. V letošním roce přišel impuls z kněžkovských slibů vystoupit, transformovat svou cestu. Při výstupním rituálu jsem pocítila, že spíše než kněžka mne volá bytí “ženou Libušinou.” Nevím, zkoumám a objevuji, co tahle výzva obnáší. V úvaze, ke které jsem dospěla inspirována Magdou Vašáryovou jsem skončila u vysílačky jménem Libuše. Vysílačky, která sloužila parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, na muže, který  je označován za jednu z nejtemnějších postav Třetí říše. A v duši mi zní jsi dcerou národa, který dokázal zabít bestii. Aby pak na půlstoletí propadl totalitě stejně bestiální, možná i horší, než zrodila Heydricha. Totalitě, která v monstrprocesu odsoudila a zavraždila statečnou ženu, Miladu Horákovou. Další kolo setkání se stínem a temnotou, zdá se, tentokrát na rovině už ne osobních traumat a ne jednoduchých dějinných klišé, ale na úrovni toho, že jakkoliv se cítím Evropankou a nejlíp je mi v Kalifornii, jsem Češka. A mluví ke mně a možná i skrze mne Moranin aspekt Libuše. Který dokáže být přísný, tvrdý a smrtící. Ale to je cesta, která je dána mě – a těm, které mají odvahu následovat složitější cestu.  Níže představuji Bohyni v její plnosti aspektů a slovanskými jmény. Zdaleka není úplná – v české kotlině je vrstev mnohem víc, ta slovanská je poslední, sestává z pohanství a následných křesťanských vlivů. Doporučuji Záviše Kalandru, České pohanství, pokud přeskočíte polemiky s tehdejšími oponenty, úžasné čtení. Tohle dílo zničili nacisté, v krátké době po válce bylo sepsáno znovu. Aby byl autor popraven spolu s Miladou Horákovou a jeho dílo na čtyřicet let zakázáno. Pod slovanskou vrstvou je germánská vrstva, posilovaná po celou dobu úzkým propojením se sousedy (z ní pramení pohádky o Červené Karkulce, Šípkové Růžence, Sněhurce) a ještě hlouběji dvě vlny keltského osídlení. A pak paleolit … Vše je zapsáno v naší krajině – a i v našem genofondu. To, že mluvíme česky znamená, že etnikum Slovanů dokázalo být v dávných časech stěhování národů dostatečně dominantní a krajinu ovládnout. Ale nepřišli jsme do prázdné krajiny.. A minimálně v mé duši jsou zapsány jak vize žen vítězných, tak vize těch pronásledovaných a ulovených v bažinách. I těch, které se dobrovolně provdaly za slovanské velmože. Libuše mi ukázala dávnou královnu s ryšavými vlasy, spletenými do dlouhých copů. Moje mateřská linie, ta úplně nejženštější, matka matky, ta, po které jde vaječná buňka s mitochondriální DNA, ta slovanská není. Blaník, horu, kterou jsme v životě neviděla a která je spojena s Kelty, jsem poznala na fotce okamžitě….  Tak zkuste sami v sobě vnnímat a hledat ty vrstvy ženství, naslouchat šepotu Bohyně, někdy radostnému a extatickému,  někdy temně znepokojivému a někdy – a to většinou – prostému bytí v úkolech a výzvách všedního dne. Ve výzvách, které pramení z života ženy v 21. století v této zemi a tomto prostoru. Ať je vám kruh k tomu inspirací.  Popisuje cestu ženy životem i jednotlyvé formy Bohyně, které mohou být vnímány jako archetypální zdroje pro psýché, se kterými lze pracovat - nejlépe v příslušném ročním období ale i tehdy, když potřebujeme v sobě některý aspekt posílit. Ke mě často v daném ročním období přichází výzva s danou formou pracovat hlouběji, prožít ji, podívat se na životní fázi, ke které náleží, introspektivně se coby žena středního věku podívat, jak jsem ji naplnila, prožila, něky je tam výzva k uzdravení zranění. Každý archetyp má i své stíny a skrytá rizika, které můžeme vnímat jako výzvy k růstu, ale o tom někdy příště - a můžete se nad nimi zamyslet a kontemplovat je i vy....

 

  

První Bohyně kruhu je Zora, Jasněnka, Jitřenka – Bohyně předjaří, Bohyně Panna, symbolizovaná bílou. Její čas roku nastává na Hromnice, v době, kdy se rodila první jehňata, ovce dávaly mléko a to spolu s masem bylo zárukou přežití v době, kdy se zásoby tenčily. Proto je spojována s nadějí. Jejím zvířetem je vlk a labuť, kamenem křišťál. Patří k ní spojení s naší úplností, autenticitou, nespoutaností. V životě ženy je patronkou náročného období, kdy se dívka probouzí do ženství, přichází k ní menstruační cyklus, její tělo zraje z dítěte v ženu. Kdy se z dívenky, která byla spíše to dítě stává jednoznačně ta žena. První menstruace je zahájením iniciace, kdy začíná cesta k vnímání odlišností mezi mužem a ženou, kdy je třeba hluboce zapustit kořeny do ženského poĺu bytí, aby bylo možno se později s důvěrou otevřít Jinému. Patronka velmi citlivému období, které může být a často je zdroje mnohých traumat. V archetypu panny jako patronky ženské úplnosti se ale nachází také cesta k uzdravení, Panna, ve které začíná ženská iniciace je  průvodkyní všemi transformačními chvílemi naší duše, jako hvězda naděje svítící v temnotě na cestě hlubokými údolími. Je pramenem úplnosti a patronkou léčení, protože nemoc je často projevem odštěpení částí naší duše. 

 

Druhou Bohyní kola roku je Vesna – Bohyně Jara, Paní Ohně. Její čas nastává s jarní rovnodenností, barva je zelená a žlutá. Zelená jako divoce rašící tráva, žlutá jako spousty jarního kvítí a zářící Slunce. Je spojena s radostí, tvořivostí, s jarní bouřlivostí života, slavícího překonání zimního období. Jejím zvířetem je zajíc – jejich jarní námluvy a skotačení jsou symbolem životní síly. Zároveň v sobě propojuje sluneční i lunární energii – obrys zajíce je velmi zřetelný v horním pravém kvadrantu Luny, což zajíce Bohyni zasvěcuje. Vesna je archetypem pro ženskou nezávislost a sílu, archetypem Amazonky, která žije svůj potenciál plně a nezávisle, bez pout a závazků. Dalším pradávným symbolem je vejce – jako příslib života a nových počátků. Vesna je patronkou naší tvořivosti a zajíc je inspirací k právu změnit směr A zároveň divoké zaječí tance vedou k dalšímu archetypu, kterým je Bohyně Milenka.

 

Třetí Bohyní je Lada – Bohyně milenka, jejíž čas přichází s Beltine, filipojakubskou nocí, v níž plály ohně oslavující vyhánění stád na výše položené pastviny. Vládkyně milostného propojení Boha a Bohyně, Paní velké svatby duše - hieros gamos, splynutí komplementárních protikladů muže a ženy, které přináší opojnou extázi, ve vědomější rovině i poznání sprituálního přesahu a spojení s včeným tořivým tancem Univerza. Na fyzické rovině zajišťuje pokračování života. Její barvou je červená, tak, jako jahody, první jarní plody, které přináší. Jejím zvířetem je holubice a kůň.

 

Čtvrtou bohyní je Rusalka – Bohyně Vody, jejíž čas nastává o letním Slunovratu. Je paní emocí, naladění, plynutí, propojení. Slz bolesti, radosti, smíchu i smutku. Slz, kterým když dovolíme plynout, dávají úlevu a léčí. Její jsou všechna vodní stvoření, voda, ve které rostou děti v matčině lůně, krev, pot, sliny a slzy. Její je déšť, rosa, jinovatka. Z barev jí náleží všechny odstíny vodní hladiny.

 

Pátou Bohyní je Živa – Bohyně Matka. Její čas přichází s dožínkami, kdy země zlátne obilím a přináší výživu. Je tou, která plodí, rodí, vyživuje. Je životní energií, která vibruje v našich buňkách a proudí naším tělem. Je Bohyní, z níž pramení síla a energie k mateřství, dávání ze sebe, schopnost bytí pro druhé, pečovat o ně s nepodmíněnou láskou. Jejím symbolem jsou včely, dávající med a rohatá zvířata, která dávají mléko, barvou zlatá.

 

Šestou Bohyní je Mokoš – Bohyně země. Její čas nastává o podzimní rovnodennosti. Je Bohyní uzemnění, stability, časem Královny, časem středního věku v životě ženy. Jí patří pozdní ovoce, jablka, hrozny, ořechy. Je dárkyní hmotného těla a patronkou léčení jeho neduhů. Je i dárkyní bylin k jeho uzdravování. Patří k ní zvířata žijící v zemi – lišky, jezevci, králíci. Její barvou je hnědá, barva zoraných polí a barvy podzimního listí. S ní je spojek pokorný dík za přežití i oslavy s opojným vínem, které dává duši lehkost a jas.

 

Sedmou Bohyní je Morana, Baba Jaga – Bohyně Stařena. Bohyně konce, jejíž čas nastává na Dušičky. Je Bohyní Smrti, transformace, náročných životních období, spojených se ztrátami. Příroda uléhá k zimnímu spánku, listnaté stromy se mění v holé kostry. Období, plné mlh, vyzývá ke zpomalení, introspekci a uzavírání věcí nedořešených. Čas uvědomování si přítomnosti smrti v našich životech a čas vzpomínek na předky, na ty, kteří žijí v načí zkušenosti a paměti. Čas setkávání s našimi zesnulými - přáteli, předky, učiteli, i se zesnulými sny a vizemi.  Čas Baby Jagy, čas moudré a náročné čarodějnice, která zasvěcuje mladou Vasilisu. Čas, kdy se ukazuje, které mladé a naivní ideály mají zemřít, co je čas pustit a co má dost síly a potenciálu projít kotlíkem transformace.  Čas bilancování, čas výběru semen, která mají být na jaře znovu zaseta. Zvířetem Morany jsou havrani a vrány, barvou nejtemnější čerň.

 

Osmou Bohyní je Meluzína, Bohyně vzduchu. Bohyně času mezi zimním Slunovratem a Hromnicemi, kdy je země sevřena mrazy. Kdy se u ohně zpívají báje z dob dávných předků. Kdy je vše ztišené, kdy z hlubin přichází inspirace. Čas spočinutí a zastavení. Čas prohlížení zažloutlých fotografiíí a naslouchání příběhům o těch, co žili před námi a ve fyzickém plánu jsme se s nimi nesetkali. Chvíle zastavení, chvíle mezi životy, chvíle mezi výdechem a nádechem. Chvíle kontaktu se spirituálními kořeny bytí. Barvou Meluzíny je fialová a stříbrná, zvířaty ti ptáci, kteří přezimují.

 

Devátou Bohyní je Libuše, Bohyně středu. Paní lidu této země, patronka národa. Ta, která sjednocuje, sceluje, vede. Ta, v níž jsou obsaženy všechny aspekty kola roku. Září jako jasný plamen vědomí posvátného ženského principu v duši žen i mužů. Principu, který se projevuje ve své síle i slabosti, v podobě ženy jako dárkyně života i smrti, jako světlu i temnotě a především jako nezměrné lásce ke všemu stvořenému.