Libušino Kolo roku

S lockdownem mne napadl neobvyklý projekt, týkající se maleb bohyní českého Kola roku. Po devítí letech od okamžku, kdy jsem swe rozhodla vstoupit do výcviku kněžek Staré Evrpoy a po sedmi letech, kdy jsem své kněžkovskě sliby vráttila, se ke mně spiritualita ženského principu vrací v nečekané podobě. Při ceremonii vracení slibů na podzim 2014 ke mě přišel silný vjem - nikoliv kněžka, ale žena Libušina. Vnímala jsem to tehdy jako impuls k cestě obyčejného, každodenního ženství, nikoliv "hraní si na Bohyni" ve stylu  - já jsem Bohyně a budu si dělat co chci a vy budete dělat co chci já. To spíš než spirituální cestou zavání narcistní poruchou osobnosti. Na dlouhá léta jsem tuhle cestu opustila a věnovala se všeobecněší a hlubší psychospirituální práci. Ale přišel locdown, neobvyklý dárek k Vánocům v podobě obrázků, které namalovala jiná žena. Žena, kterou novodobé kněžkovství zklamalo obdobně, jako mne. 

Ale semeno, zaseté před mnoha lety chtělo vyklíčit tohle jaro - a vzhledem k omezením, které nám pandemie přinsla, pro něj nastal prostor. Jak jsem totiž měla obrázky v ruce, přemýšlel jsem, jak je poslat do světa. A hlavou se mihl nápad - co je tisknout na hrnky. Během tří týdnů je malý projekt na světě - hrnky s tématikou Kola roku. A pokud máte e-shop. je třeba ke zboží něco napsat  .. a tak se ke mně vrátil starší text o Kole roku  z roku 2013. Je to trochi intelektuální kláda pro ty, které hlouběji zajímají příběhy za jednotlivými malbami. Berte následující slova především jako inspiraci k vaší vlastní cestě k bohyním, k ženskému principu ve vás (ano i muži mají svou vnitřní ženu, a ženy svého vnitřního muže) i v existenci kolem vás. 

Víc jak tisíc let bylo jediným oficiálně možným zdrojem lidské spirituality v zemích českých a moravských křesťanství – které ženský princip ze stvoření vyloučilo. Vše v něm pochází z Boha Otce a ženský princip nemá žádný tvůrčí potenciál. Vím, že v Bibli jsou zmínky o lecčem jiném, ale ikonografie katolické církve mluví o mužích – vládcích a tvůrcích. V žádném z kostelů, které jsem prošla, jsem nenašla sochu či obraz těhotné ženy. Ten zjevný obraz tvůrčího potenciálu ženského principu je pro církev zřejmě nepřijatelný.

Pak došlo v průběhu uplynulých dvou století k sekularizaci a rozrůznění spirituálních zdrojů v našich krajích. Prvním impulsem bylo národní obrození, kdy Češi začali vyhledávat a dotvářet své národní mýty, aby obstáli v konkurenci s dalšími vznikajícími moderními národy a státy – a samozřejmě především s tlakem obyvatel německé národnosti. Předkřesťanské mytické kořeny, zdá se, rezonovaly v době romantismu devatenáctého století celou Evropou – v Čechách se mísily tóny Wagnerovy Jízdy valkýr se zpěvem Smetanovy Libuše – aby pak nacionální a politické ambice Evropanů vyvrcholily v děsivém crescendu dvou světových válek. A teď, po dlouhém období klidu, se začínají ozývat zase. Možná je proto nejvyšší čas začít se dívat na to, jaké kořeny a prameny nás spojují.

Po celé Evropě se pod různými jmény slaví svátky, které pochází z předkřesťanských dob – v češtině se jmenují Hromnice, filipojakubská noc, dožínky a Dušičky. Půlí čas mezi astronomickými jevy slunovratů a rovnodenností. S nimi pak tvoří osm hlavních svátků v předkřesťanském Kole roku, které bylo součástí většiny kultur, které žily na sever od Alp a jejichž životní rytmus určovaly sezónní změny klimatu mírného pásu. A v nějaké podobě přetrvaly dodnes – může se vám stát, že domlouváte podrobnosti výzkumu s ženou ve Švédsku a omlouváte se, že je 30. dubna a musíte už končit, protože máte májový oheň. A ona řekne, že se též chystá k ohni a tančení kolem májky – jen že se musí hodně obléct, protože mají letos ještě sníh. Oslavy vázané na astronomický rok – někdy pokřesťanštěné přiřazením svátku některé z důležitých postav křesťanství – tak můžeme najít po celé Evropě. O čem to svědčí? Že ačkoliv naši předci své bohy a bohyně nazývali různými jmény, rámec, ke kterému se vztahovali byl velmi podobný.

Jedním ze symbolů kola roku je kolo s osmi loukotěmi – symbol keltského Taranise, osmiramennou symboliku má i řada slovanských lidových motivů, používaných ke zdobení kraslic, předmětů denní potřeby, běžných staveb i náboženských budov. Většinou jsou interpretovány jako symbol slunečního kotouče, který svým ročním cyklem určoval život společnosti mnohem způsobem, který si my, lidé žijící v moderní době dokážeme jen stěží představit. Ale přesto i někteří z nás cítí potřebu se ke svátkům Kola roku cítí potřebu vrátit. Hledáme spojení s kořeny, které byly úplnější a zdravější, kde nebyl tvůrčím potenciálem obdařen jen Bůh, ale který odrážel existenci ve větší úplnosti a respektoval, že život pochází z propojení mužského a ženského principu. Rezonují s námi zvyky vynášení Morany, házení hrsti mouky Meluzíně, volá je život ve větším souladu s cykly přírody. Hledáme v knihách to, jak mohla vypadat Kola roku v Británii, Francii, Německu – a v našem případě v Čechách. 

Níže představuji Bohyni v její plnosti aspektů a většinou se slovanskými jmény. Zdaleka není úplná – v české kotlině je vrstev mnohem víc, ta slovanská je poslední, sestává z pohanství a následných křesťanských vlivů. Doporučuji Záviše Kalandru, České pohanství, pokud přeskočíte polemiky s tehdejšími oponenty, úžasné čtení. Pod slovanskou vrstvou je germánská vrstva, posilovaná po celou dobu úzkým propojením se sousedy (z ní pramení pohádky o Červené Karkulce, Šípkové Růžence, Sněhurce) a ještě hlouběji dvě vlny keltského osídlení. A pak paleolit … Vše je zapsáno v naší krajině – a i v našem genofondu. To, že mluvíme česky znamená, že etnikum Slovanů dokázalo být v dávných časech stěhování národů dostatečně dominantní a krajinu ovládnout. Ale nepřišli do prázdné krajiny. Tak zkuste sami v sobě vnímat a hledat vrstvy ženství, naslouchat šepotu Bohyně, někdy radostnému a extatickému, někdy temně znepokojivému a někdy – a to většinou – jen vedoucí prostému bytí v úkolech a výzvách všedního dne. Ve výzvách, které pramení z života lidí v 21. století v této zemi a tomto prostoru. Ať je vám kruh k tomu inspirací.  Popisuje cestu ženy životem i jednotlivé formy Bohyně, které mohou být vnímány jako archetypální zdroje pro psýché, nejlépe v příslušném ročním období ale i tehdy, když potřebujeme v sobě některý aspekt posílit.   

První Bohyně kruhu je Zorja, Jasněnka, Jitřenka – Bohyně předjaří, Bohyně Panna, symbolizující ženskou úplnost sama v sobě. Její čas roku nastává na Hromnice, v době, kdy se rodila první jehňata, ovce dávaly mléko, a to spolu s masem rostoucích jehňat bylo zárukou přežití v době, kdy se zásoby tenčily. Proto je spojována s nadějí. Jejím zvířetem je vlk a labuť, kamenem křišťál. Patří k ní spojení s naší úplností, autenticitou, nespoutaností. V životě ženy je patronkou náročného období, kdy se dívka probouzí do ženství, přichází k ní menstruační cyklus, její tělo zraje z dítěte v ženu. Kdy se z dívenky, která byla spíše to dítě stává jednoznačně ta žena. První menstruace je iniciace, kdy začíná cesta růstu os dítěte k ženě, k vnímání odlišností mezi mužem a ženou. V tomto čase je třeba hluboce zapustit kořeny do ženského spoĺubytí, dokázat najít zdravé ženské sesterství. A pokud se nepodaří v čase dospívání, je možné nechat se archetypem inspirovat k hledání a vytváření zdravých ženských komunit kdykoliv později. Archetyp Panny je patronkou velmi citlivého období, které může být a často je zdroje mnohých traumat. Nicméně archetypu zvaném ne úplně vhodně panna je zdroj ženské celistvosti – a proto nabízí cestu k uzdravení. Lze se k ní vrátit v dobách, kdy máme pocit, že jsme se příliš rozdaly a rozpustily ve vnějším světě. Možná přesněji než panna tuto potřebu být sama sebou, bez definování se vztahem k muži, mateřstvím, prací, vystihuje slovo amazonka z antické tradice. K amazonským bohyním patřily Athéna, Artemis a Afrodíté – které nebyly závislé na žádném mužském bohu a svobodně volily svou cestu bytím. Podobnou kvalitu v sobě má i keltská Brighid, jíž je v keltském Kole roku čas Hromnic (Imbolcu) zasvěcen. Brighid je považována za průvodkyní všemi transformačními chvílemi, jako hvězda naděje svítící na cestu temnými nocemi duše. V archetypu celistvosti je skryt i základní princip práce s psychotraumaty - začlenění ztracených částí sebe samých zpět do tkaniva našich duší.

Druhou Bohyní kola roku je Vesna – Bohyně Jara, Paní Ohně. Její čas nastává s jarní rovnodenností, barva je zelená a žlutá. Zelená jako divoce rašící tráva, žlutá jako spousty jarního kvítí a zářící Slunce. Je spojena s radostí, tvořivostí, s jarní bouřlivostí života, slavícího překonání zimního období. Jejím zvířetem je zajíc – jejich jarní námluvy a skotačení jsou symbolem životní síly. Zároveň v sobě propojuje sluneční i lunární energii – obrys zajíce je velmi zřetelný v horním pravém kvadrantu Luny, což zajíce Bohyni zasvěcuje. Vesna je archetypem pro ženskou nezávislost a sílu, archetypem Amazonky, která žije svůj potenciál plně a nezávisle, bez pout a závazků. Má v sobě ale i křehkost a něhu jarních květů, vědomí si svého jedinečného poslání ve světě. Pradávným symbolem jara je vejce – jako příslib života a nových počátků. Vesna je patronkou naší tvořivosti a zajíc je inspirací k právu změnit směr A zároveň divoké zaječí tance vedou k dalšímu archetypu, kterým je Bohyně lásky.

Třetí Bohyní je Lada – Bohyně lásky, jejíž čas přichází s keltským Beltine, filipojakubskou nocí, v níž plály ohně oslavující vyhánění stád na výše položené pastviny. Patronka milostného propojení Boha a Bohyně, Paní velké svatby duše - hieros gamos, splynutí doplňujících se protikladů muže a ženy, které přináší opojnou extázi, a v rovině vědomého milování i poznání spirituálního přesahu skrytého v sexualitě a potenciál spojení s tvořivým tancem Univerza. Na fyzické rovině sex zajišťuje pokračování života. Její barvou je červená, tak, jako jahody, první jarní plody, které přináší. Jejím zvířetem je holubice a kůň.

Čtvrtou bohyní je Rusalka – Bohyně Vody, jejíž čas nastává o letním Slunovratu. Je paní emocí, naladění, plynutí, propojení. Slz bolesti, radosti, smíchu i smutku. Slz, kterým když dovolíme plynout, dávají úlevu a léčí. Její jsou všechna vodní stvoření, voda, ve které rostou děti v matčině lůně, krev, pot, sliny a slzy. Její je déšť, rosa, jinovatka. Z barev jí náleží všechny odstíny vodní hladiny. Má v sobě i schopnost hlubokého citu a navazování vztahů.

Pátou Bohyní je Živa – Bohyně Matka. Její čas přichází s dožínkami, kdy země zlátne obilím a přináší výživu. Je tou, která plodí, rodí, vyživuje. Je životní energií, která vibruje v našich buňkách a proudí naším tělem. Je Bohyní, z níž pramení síla a energie k mateřství, dávání ze sebe, schopnost bytí pro druhé, pečovat o ně s nepodmíněnou láskou. Jejím symbolem jsou včely, dávající med a rohatá zvířata, která dávají mléko, barvou zlatá.

Šestou Bohyní je Mokoš – Bohyně Země. Její čas nastává o podzimní rovnodennosti. Je Bohyní uzemnění, stability, časem Královny, časem středního věku v životě ženy. Jí patří pozdní ovoce, jablka, hrozny, ořechy. Je dárkyní hmotného těla a patronkou léčení jeho neduhů, protože jejím darem jsou i hojivé byliny. Patří k ní zvířata žijící v zemi – lišky, jezevci, králíci. Její barvou je hnědá, barva zoraných polí a barvy podzimního listí. S ní je spojek pokorný dík za přežití i oslavy s opojným pivem a vínem, které ve zdravé míře dává duši lehkost a jas.

Sedmou Bohyní je Morana, Baba Jaga – Bohyně Vědma, bohyně Stařena. Bohyně konce, jejíž čas nastává na Dušičky. Je vládkyní zásvětí, světa za oponou, transformace a náročných životních období, spojených se ztrátami. Příroda uléhá k zimnímu spánku, listnaté stromy se mění v holé kostry. Období, plné mlh, vyzývá ke zpomalení, introspekci a uzavírání věcí nedořešených. Čas uvědomování si přítomnosti smrti v našich životech a čas vzpomínek na předky, na ty, kteří žijí v naší zkušenosti a paměti. Čas setkávání s našimi zesnulými - přáteli, předky, učiteli, i se zesnulými sny a vizemi.  Čas Baby Jagy, čas moudré a náročné čarodějnice, která zasvěcuje mladou Vasilisu. Čas, kdy se ukazuje, které mladé či naivní ideály mají zemřít, co je čas pustit a co má dost síly a potenciálu projít kotlíkem transformace.  Čas bilancování, čas výběru semen, která mají být na jaře znovu zaseta. Zvířetem Morany jsou havrani a vrány, barvou nejtemnější čerň. Pro starší ženy je výzvou ke zrání do moudrosti vědmy – ženy, která prošla životními cykly mladé dívky, mladé matky i zráním středního věku. Bývá znázorňována ve dvou podobách – jako stará žena – ale i jako přísná černovlasá kráska, která posílá hrdiny na cestu do podsvětí. V rovině psychospirituální cesty její ostrá kosa vyzývá je smrti ega.

Osmou Bohyní je Meluzína, Bohyně vzduchu. Bohyně času mezi zimním Slunovratem a Hromnicemi, kdy je země sevřena mrazy. Kdy se u ohně zpívají báje z dob dávných předků. Kdy je vše ztišené, kdy z hlubin přichází inspirace. Čas spočinutí a zastavení. Čas prohlížení zažloutlých fotografií a naslouchání příběhům o těch, co žili před námi a ve fyzickém plánu jsme se s nimi nesetkali. Chvíle zastavení, chvíle mezi životy, chvíle mezi výdechem a nádechem. Chvíle kontaktu se spirituálními kořeny bytí. Barvou Meluzíny je fialová a stříbrná, zvířaty ti ptáci, kteří přezimují. Mýtus Meluzíny má keltské kořeny, její příběh pochází z Chodska – ale také se vypráví v Lusitánii a obsahuje odkazy na keltský Avalon. Její místo v českém Kole roku je tak velmi symbolické.

Devátou Bohyní je Libuše, Bohyně středu. Paní lidu této země, patronka národa. Ta, která sjednocuje, sceluje, vede. Ta, v níž jsou obsaženy všechny aspekty kola roku. Září jako jasný plamen vědomí ženského principu v duši žen i mužů. Principu, který se projevuje ve své síle i slabosti, v podobě ženy jako dárkyně života i smrti, jako té, která je spojena s cykly zrození, trvání i zániku, a především z níž pramení nezměrná láska ke všemu stvořenému. Mýtus Libuše vypráví o ženě, která si svobodně volí svého muže, a spolu vládnou jako rovnocenní partneři, zakládají vladařskou dynastii a má i dar věštecký. Vztahuje se tak jak jarním bohyním, které zrají k partnerství, tak v sobě obsahuje aspekt mateřství a její věštecký dar – schopnost nahlížet za závoj běžné reality – ji spojuje s archetypem vědmy.