Na setkání lidí, kteří se sešli v poušti se záměrem poznávat psychospirituální rozměr skutečnosti, zazněla věta, která mne hluboce zasáhla. "Nechci žít spirituální život. Hledám, jak žít svůj život spirituálně." Zdálivě malý rozdíl, pro mne zásadní. V naší, západní kultuře - a možná i jinde - se lidé dlouhá staletí dělí na dvě skupiny - na laiky, přijímající poselství o spiritualitě od těch zasvěcených - a na ty zasvěcené, kteří se ve jménu spirituality většinou vzdali běžného života a zprostředkovávají poselství. Tradiční křesťanské náboženství, ve kterém jsem vyrůstala, ustrnulo ve struktuře, kde autentický spirituální prožitek, mystický stav vědomí, není běžnou součástí lidské zkušenosti. Pro laiky určitě ne a pro ty zasvěcené možná, o tom nevíme. Vlastně není ani nijak žádoucí. Autentcká zkušenost, vlastní prožitek, není kontrolovatelný. Mohl by narušit to, co bylo za staletí kodifikováno jako náboženská pravda. Mystické prožitky jsou většinou vyhrazeny dávno mrtvým světcům a světicím, jejichž zkušenosti byly náležitě uhlazeny církevními oficálními životopisy. Pomalu, ale jistě se tenhle systém drolí. Výbuch ateismu a materialismu v západním světě v posledních zhruba sto padesáti letech se dá vnímat i jako reakce na vyprázdněnost tradiční křesťanské víry, na ztrátu spojení s kořeny. V Novém Zákoně jsou popsány zkušenosti lidí, ke kterým sestupoval Duch svatý. Tam, na počátku, to spojení bylo a bylo pravděpodobně součástí spirituální praxe pro všechny. Stejně, jako je dodnes součástí praxe v přírodních kmenech a východních meditačních praxích. Pro část lidstva na naší planetě stále platí, že nevěří, ale vědí. I v západním světě jsou lidé s touhle zkušeností - patřil mezi ně C.G.  Jung, který na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl : "Ne, já jsem přírodovědec, Empirik. Nevěřím, vycházím z poznání. Mám osobní zkušenost Boha."  Četla jsem jeho vyjádření několik týdnů poté, co jsem na podobnou otázku, položenou mi katolíkem na Velikoční pondělí v kostele, odpověděla velmi podobně. Víra a poznání.

Vnímám jako velké požehnání, že žiji v době, kdy je mi umožněno setkávat se s psychospirituálními technikami, které jsou vyzrálé a dávají mi možnost osobně prožívat numinózní rozměr skutečnosti. Není to vždy snadná cesta, souvisí s velkou výzvou pracovat na sobě samé technikami osobního rozvoje a psychoterapie. Za vrstvou našeho bdělého, vědomého já se skrývá vytěsněné, potlačené a skutečná spiritualita je vždy spojena s prací na psychologických tématech - zranění z dětsví, vztahy s rodiči, prenatální a natální traumata, to vše je vetkáno do tapisérie našeho života a má fromující vliv, smysl a význam. Úžasně o tom píší James Hillman, Jack Kornfield a Thomas Moore. A mnohé a mnozí další. Žít spirituálně znamená jít cestami světla a temnoty. Cestami jejich integrace v lásce a soucitu.  Není to vždy bezpečná cesta, v naší společnosti uvyklé pracovat se stavy   za hranicemi běžného vnímání především jako s projevy psychopatologie. 

 

Těm, kdo cítí potřebu podpory a provázení v jejich vlastní psycihosprituální cestě, nabízím svou práci. Není pro mne způsobem hlavní obživy, vychází z vnitřní výzvy sdílet svou určitou odlišnost s těmi, kdo hledají a táží se. Pramení z vize, kdy jsem nebyla schopná hodinovou zkušenost vstupování do zkušeností lidí zavřených v blázincích ukončit jinak, než že jsem slíbila, že to budu dělat. 

 

.„Lidé mluví o víře, když ztratili své poznání. Víra a nevíra v Boha, Bohyni či cokoliv jiného, jsou čiré náhražky. Lidé přírodních národů nevěří. Oni ví, protože jejich vnitřní zkušenost je pro ně stejně důležitá jako vnější. Přizpůsobují svůj život nutnostem vnitřního světa stejně jako nutnostem vnějšího světa. Nevnímají svůj vnitřní svět jako nespojitý se světem vnějším, zjevným, což je často způsobem uvažování západního člověka. Žijí v jednom světě, zatímco my často žijeme jen v polovině světa a v druhou polovinu buď věříme, nebo nevěříme. Často jsme pojmem „spirituální růst“  překryli potřebu našeho skutečného spojení se zdrojem. Dá se říci, že žijeme v elektrickém světle, které sami tvoříme. A k tomu se rozhodujeme – aby ta komedie byla úplná, jestli budeme, nebo nebudeme věřit ve Slunce.“ 

 

C.G. Jung a Katinka Soetens, přeložila Jiřina Macháčková

 

Úvodní obrázek: Helen Nelson Reed