Neexistuje cesta k bytí vědomou bytostí bez bolesti. Lidé udělají cokoliv, bez ohledu na to, jak absurdní to je, aby se vyhnuli nutnosti čelit vlastní duši. Jeden (či jedna) se nestane osvícený díky tomu, že si představuje bytosti světla, ale tím, že zvědomí temnotu.

C.G. Jung

Na setkání lidí, kteří se sešli v poušti se záměrem poznávat psychospirituální rozměr skutečnosti, zazněla věta, která mne hluboce zasáhla. "Nechci žít spirituální život. Hledám, jak žít svůj život spirituálně." Zdálivě malý rozdíl, pro mne zásadní. V naší, západní kultuře - a možná i jinde - se lidé dlouhá staletí dělí na dvě skupiny - na laiky, přijímající poselství o spiritualitě od těch zasvěcených - a na ty zasvěcené, kteří se ve jménu spirituality většinou vzdali běžného života a zprostředkovávají poselství. Tradiční křesťanské náboženství, ve kterém jsem vyrůstala, ustrnulo ve struktuře, kde autentický spirituální prožitek, mystický stav vědomí, není běžnou součástí lidské zkušenosti. Pro laiky určitě ne a pro ty zasvěcené možná, o tom nevíme. Vlastně není ani nijak žádoucí. Autentcká zkušenost, vlastní prožitek, není kontrolovatelný. Mohl by narušit to, co bylo za staletí kodifikováno jako náboženská pravda. Mystické prožitky jsou většinou vyhrazeny dávno mrtvým světcům a světicím, jejichž zkušenosti byly náležitě uhlazeny církevními oficálními životopisy. Pomalu, ale jistě se tenhle systém drolí. Výbuch ateismu a materialismu v západním světě v posledních zhruba sto padesáti letech se dá vnímat i jako reakce na vyprázdněnost tradiční křesťanské víry, na ztrátu spojení s kořeny. V Novém Zákoně jsou popsány zkušenosti lidí, ke kterým sestupoval Duch svatý. Tam, na počátku, to spojení bylo a bylo pravděpodobně součástí spirituální praxe pro všechny. Stejně, jako je dodnes součástí praxe v přírodních kmenech a východních meditačních praxích. Pro část lidstva na naší planetě stále platí, že nevěří, ale vědí. I v západním světě jsou lidé s touhle zkušeností - patřil mezi ně C.G.  Jung, který na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl : "Ne, já jsem přírodovědec, Empirik. Nevěřím, vycházím z poznání. Mám osobní zkušenost Boha."  Četla jsem jeho vyjádření několik týdnů poté, co jsem na podobnou otázku, položenou mi katolíkem na Velikoční pondělí v kostele, odpověděla velmi podobně. Víra a poznání.

Vnímám jako velké požehnání, že žiji v době, kdy je mi umožněno setkávat se s psychospirituálními technikami, které jsou vyzrálé a dávají mi možnost osobně prožívat numinózní rozměr skutečnosti. Není to vždy snadná cesta, souvisí s velkou výzvou pracovat na sobě samé technikami osobního rozvoje a psychoterapie. Za vrstvou našeho bdělého, vědomého já se skrývá vytěsněné, potlačené a skutečná spiritualita je vždy spojena s prací na psychologických tématech - zranění z dětsví, vztahy s rodiči, prenatální a natální traumata, to vše je vetkáno do tapisérie našeho života a má fromující vliv, smysl a význam. Úžasně o tom píší James Hillman, Jack Kornfield a Thomas Moore. A mnohé a mnozí další. Žít spirituálně znamená jít cestami světla a temnoty. Cestami jejich integrace v lásce a soucitu.  Není to vždy bezpečná cesta, v naší společnosti uvyklé pracovat se stavy   za hranicemi běžného vnímání především jako s projevy psychopatologie. 

 

Těm, kdo cítí potřebu podpory a provázení v jejich vlastní psycihosprituální cestě, nabízím svou práci. Není pro mne způsobem hlavní obživy, vychází z vnitřní výzvy sdílet svou určitou odlišnost s těmi, kdo hledají a táží se. Pramení z vize, kdy jsem nebyla schopná hodinovou zkušenost vstupování do zkušeností lidí zavřených v blázincích ukončit jinak, než že jsem slíbila, že to budu dělat. 

 

.„Lidé mluví o víře, když ztratili své poznání. Víra a nevíra v Boha, Bohyni či cokoliv jiného, jsou čiré náhražky. Lidé přírodních národů nevěří. Oni ví, protože jejich vnitřní zkušenost je pro ně stejně důležitá jako vnější. Přizpůsobují svůj život nutnostem vnitřního světa stejně jako nutnostem vnějšího světa. Nevnímají svůj vnitřní svět jako nespojitý se světem vnějším, zjevným, což je často způsobem uvažování západního člověka. Žijí v jednom světě, zatímco my často žijeme jen v polovině světa a v druhou polovinu buď věříme, nebo nevěříme. Často jsme pojmem „spirituální růst“  překryli potřebu našeho skutečného spojení se zdrojem. Dá se říci, že žijeme v elektrickém světle, které sami tvoříme. A k tomu se rozhodujeme – aby ta komedie byla úplná, jestli budeme, nebo nebudeme věřit ve Slunce.“ 

 

C.G. Jung a Katinka Soetens, přeložila Jiřina Macháčková

 

 

"Věčné ženství si prolamuje svou cestu do současného vědomí. Šekina, Kuan Jin, Sofie, jakékoliv je její jméno, je projevením božství v hmotě. K jejím mnohým tvářím patří Černá Madona, Bílá bizoní žena, Šakti, Kálí, Afrodíté. Její jsou cesty míru, soucitu, spojení života a smrti v jednotě přírody. Znát ji nemá nic společného se slepým klopýtáním osudem, o kterém si myslíme, že je neodvratitelný. Její poznání je spojeno s rozvvojem vědomí, až je dostatečně silné k udržení napětí jako kreativní energie. Ve víru našeho času jsme voláni k novému řádu skutečnosti. Jak rosteme k novému vědomí, trpíme, ale naše utrpení nás otvírá zraněním světa a lásce, která dokáže léčit. Je to náš současný úkol, vztáhnout se k vynořujícímu se ženství, ať už k nám přichází ve snech, ve ztrátě našich milovaných, v nemoci těla, v ekologických problémech. Každá i každý z nás jsme svým vlastním způsobem vedeni tváři v tvář Její výzvě.

Vědomé ženství není vázáno na fyzické pohlaví. Patří jak mužům, tak ženám. Ačkoliv z historického hlediska, muži vyjadřovali v umění své ženství mnohem častěji, než ženy, ženy se dnes stávají průvodkyněmi ke svému vědomému ženství. Muži po staletí projikovali svůj vnitřní obraz ženství, čímž vytvořili vědomí, díky kterému byly ženy, které jejich projekci přijaly, oddděleny od své vlastní podstaty. Staly se spíše objekty, než lidmi. Vědomí jim připisované bylo vědomím na ně promítaným. Ta projekce byl někdy idealizovaný obraz krásy a pravdy, sfinga či drak. Ať to bylo cokoliv, nemohla to být vtělená žena. Muž nemá dělohu a jeho vtělení ženství je tedy odlišné od ženského.

Faktem zůstává, všichni jsme lidské bytosti. Všichni jsme děti patriarchátu. Naše společnost vychází z třech tisíc let kulturního procesu vnímaného mužskýma očima a stálo to hodně. Co začalo jako mužské hodnoty, zdegenerovalo v posedlost kontrolou a ovládáním. Moc zaslepila jak ženství, tak mužství. Všichni však existujeme skrze tyto dvě odlišné energie. Růst i zdraví závisí jak na světle, tak i na temnotě, zralost plyne z vnitřní vyváženosti mezi jin a jang, Šivou a Šakti. Bytím a Konáním.

Vědomé ženství souvisí s vnesením moudrosti přírody do vědomí. Příliš dlouho jsme považovali instinktivní Matku Bohyni za jistou. V našich tělech, v planetě Zemi, jsme předpokládali, že nás bude vyživovat a chránit. Ulpěli jsme v sentimentálních obrazech. V běhu staletí jsme zapomněli, znectili ji, znásilnili ji. Tedˇ buď dokážeme integrovat její zákonitosti do vědomí, nebo zemřeme. Na naší planetě beží evoluční proces a my můžeme jen doufat, že ze současné smrti se zrodí příčetnost. Úkol vyvázat ženství z tyranské moci ovládajícího mužství je dlouhý a pracný. Ten proces je náročný jak vnitřně, tak i ve vnějším světě. Abstraktně jej pozorovat je jedna věc, zažívat jej a naplňovat na vlastní kůži, je něco zcela jiného."

Marion Woodman, Odcházení z otcova domu, přeložila Jiřina Macháčková

 

Úvodní obrázek na stránce: Helen Nelson Reed