Neexistuje cesta k bytí vědomou bytostí bez bolesti. Lidé udělají cokoliv, bez ohledu na to, jak absurdní to je, aby se vyhnuli nutnosti čelit vlastní duši. Lidé se nestávají osvícenými díky tomu, že si představují bytosti světla, ale tím, že zvědomí a integrují svůj stín a temnotu.

C.G. Jung

 

A lze tak činit v atmosféře důvěry, podpory, soucitu a lásky. Pokud naleznete tu správnou komunitu. Toť mé doplnění.

 

 

Před nějakým časem, na setkání lidí v poušti zazněla při sdílení věta, která mne hluboce zasáhla. "Nechci žít spirituální život. Hledám, jak žít svůj život spirituálně." Zdálivě malý rozdíl, pro mne však to, oč jde. V naší, západní kultuře - a i jinde - se lidé dlouhá staletí dělí na dvě skupiny.  Laiky, přijímající poselství o spiritualitě od těch zasvěcených - a ty zasvěcené, kteří se ve jménu spirituality většinou vzdali běžného života a zprostředkovávají poselství. Tradiční katolické náboženství, ve kterém jsem vyrůstala, ustrnulo z mé zkušenosti ve struktuře, kde autentický spirituální prožitek chybí. Mystický stav vědomí, zkušenost sebepřesažení, není běžnou součástí náboženské praxe. Pro laiky určitě ne a pro ty zasvěcené možná, o tom nevím. Možná není ani nijak žádoucí. Autentcká zkušenost, vlastní prožitek, jsou nekontrolovatelné. Mohly by narušit to, co bylo za staletí a tisíciletí kodifikováno jako náboženská pravda, určená k věření. V katolické tradici jsou mystické prožitky vyhrazeny většinou dávno mrtvým světcům a světicím, jejichž zkušenosti byly náležitě uhlazeny církevními životopisy. Výbuch ateismu a materialismu v západním světě v posledních zhruba sto padesáti letech se dá vnímat i jako reakce na vyprázdněnost tradiční křesťanské víry, na ztrátu spojení s kořeny, s prameny lidské duše.

V Novém Zákoně jsou popsány zkušenosti lidí, ke kterým sestupoval Duch Svatý. Tam, na počátku křesťanství, to spojení bylo a bylo pravděpodobně součástí spirituální praxe pro všechny. Stejně, jako je dodnes součástí života v přírodních kmenech a některých východních meditačních praxích. Pro část lidstva na naší planetě stále platí, že nevěří, ale vědí. I v západním světě jsou lidé s touhle zkušeností - patřil mezi ně C.G.  Jung, který na otázku, jestli věří v Boha, odpověděl "Ne, já jsem přírodovědec, Empirik. Nevěřím, vycházím z poznání. Mám osobní zkušenost Boha."  Četla jsem jeho vyjádření několik týdnů poté, co jsem na podobnou otázku, položenou mi katolíkem na Velikoční pondělí v kostele, odpověděla velmi podobně. Víra a poznání. Synchronicita.

Vnímám jako velké požehnání, že žiji v době, kdy je mi umožněno setkávat se s psychospirituálními technikami, které jsou vyzrálé a dávají mi možnost osobně prožívat numinózní rozměr skutečnosti. Není to vždy snadná cesta, souvisí s velkou výzvou pracovat na sobě samé nástroji osobního rozvoje a psychoterapie. Za vrstvou našeho bdělého, vědomého já se skrývá vytěsněné, potlačené, traumatizované a bolestné. Skutečná spiritualita je vždy spojena s prací na psychologických tématech - zranění z dětsví, vztahy s rodiči, prenatální, natální a další traumata, to vše je vetkáno do tapisérie našeho života a má formující vliv, smysl a význam. Úžasně o tom píší James Hillman, Jack Kornfield, Peter Levine a Thomas Moore. A mnohé a mnozí další. Žít spirituálně znamená jít cestami světla a temnoty. Cestami jejich integrace v lásce a soucitu.  Není to vždy bezpečná cesta, v naší společnosti uvyklé pracovat se stavy za hranicemi běžného vnímání především jako s projevy psychopatologie. 

Těm, kdo cítí potřebu podpory a provázení v jejich vlastní psycihosprituální cestě, nabízím svou práci. Není pro mne způsobem hlavní obživy, vychází z vnitřní výzvy sdílet svou zkušenost s těmi, kdo hledají a táží se. Pramení z vize v rozšířeném stavu vědomí, kdy jsem nebyla schopná hodinový proces vstupování do prožitků lidí zavřených v blázincích ukončit jinak, než že jsem slíbila, že to budu dělat. Protože poselství těch lidských bytostí bylo jasné - my nejsme nemocní, my jen vnímáme vrstvy skutečnosti, kteří jiní ne.

 

.„Lidé mluví o víře, když ztratili své poznání. Víra a nevíra v Boha, Bohyni či cokoliv jiného, jsou čiré náhražky. Lidé přírodních národů nevěří. Oni ví, protože jejich vnitřní zkušenost je pro ně stejně důležitá jako vnější. Přizpůsobují svůj život nutnostem vnitřního světa stejně jako nutnostem vnějšího světa. Nevnímají svůj vnitřní svět jako nespojitý se světem vnějším, zjevným, což je často způsobem uvažování západního člověka. Žijí v jednom světě, zatímco my často žijeme jen v polovině světa a v druhou polovinu buď věříme, nebo nevěříme. Často jsme pojmem „spirituální růst“  překryli potřebu našeho skutečného spojení se zdrojem. Dá se říci, že žijeme v elektrickém světle, které sami tvoříme. A k tomu se rozhodujeme – aby ta komedie byla úplná, jestli budeme, nebo nebudeme věřit ve Slunce.“ 

 

C.G. Jung a Katinka Soetens, přeložila Jiřina Macháčková

 

Svůj velký úkol cítím v práci s ženskou spiritualitou, jít cestou, kterou jdou mnohé moudré ženy, které cítí stejné volání. Za všechny volím úryvek z díla geniální Kanaďanky Marion Woodman:

"Věčné ženství si prolamuje svou cestu do současného vědomí. Šekina, Kuan Jin, Sofie, jakékoliv je její jméno, je projevením božství v hmotě. K jejím mnohým tvářím patří Černá Madona, Bílá bizoní žena, Šakti, Kálí, Afrodíté. Její jsou cesty míru, soucitu, spojení života a smrti v jednotě přírody. Znát ji nemá nic společného se slepým klopýtáním osudem, o kterém si myslíme, že je neodvratitelný. Její poznání je spojeno s rozvvojem vědomí, až je dostatečně silné k udržení napětí jako kreativní energie. Ve víru našeho času jsme voláni k novému řádu skutečnosti. Jak rosteme k novému vědomí, trpíme, ale naše utrpení nás otvírá zraněním světa a lásce, která dokáže léčit. Je to náš současný úkol, vztáhnout se k vynořujícímu se ženství, ať už k nám přichází ve snech, ve ztrátě našich milovaných, v nemoci těla, v ekologických problémech. Každá i každý z nás jsme svým vlastním způsobem vedeni tváři v tvář Její výzvě.

Vědomé ženství není vázáno na fyzické pohlaví. Patří jak mužům, tak ženám. Ačkoliv z historického hlediska muži vyjadřovali v umění své ženství mnohem častěji, než ženy, ženy se dnes stávají průvodkyněmi ke svému vědomému ženství. Muži po staletí projikovali svůj vnitřní obraz ženství a tím vytvořili vědomí, kterým byly ženy, které jejich projekci přijaly, oddděleny od své vlastní podstaty. Staly se spíše objekty, než lidmi. Vědomí jim připisované bylo vědomím na ně promítaným. Ta projekce byl někdy idealizovaný obraz krásy a pravdy, sfinga, čarodějnice či drak. Ať to bylo cokoliv, nemohla to být vtělená žena. Muž nemá dělohu a jeho vtělení ženství i vědomí ženství je tedy odlišné od ženského.

Faktem zůstává, všichni jsme lidské bytosti. Všichni jsme děti patriarchátu. Naše společnost vychází z třech tisíc let kulturního procesu vnímaného mužskýma očima a stálo to hodně. Co začalo jako mužské hodnoty, zdegenerovalo v posedlost kontrolou a ovládáním. Moc zaslepila jak ženství, tak mužství. Všichni však existujeme skrze tyto dvě odlišné energie. Růst i zdraví závisí jak na světle, tak i na temnotě, zralost plyne z vnitřní vyváženosti mezi jin a jang, Šivou a Šakti. Bytím a Konáním.

Vědomé ženství souvisí s vnesením moudrosti přírody do vědomí. Příliš dlouho jsme považovali instinktivní Matku Bohyni za jistou. V našich tělech, v planetě Zemi, jsme předpokládali, že nás bude vyživovat a chránit. Ulpěli jsme v sentimentálních obrazech. V běhu staletí jsme zapomněli, znectili ji, znásilnili ji. Tedˇ buď dokážeme integrovat její zákonitosti do vědomí, nebo zemřeme. Na naší planetě běží evoluční proces a my můžeme jen doufat, že ze současné smrti se zrodí příčetnost. Úkol vyvázat ženství z tyranské moci ovládajícího mužství je dlouhý a pracný. Ten proces je náročný jak vnitřně, tak i ve vnějším světě. Abstraktně jej pozorovat je jedna věc, zažívat jej a naplňovat na vlastní kůži, je něco zcela jiného."

Marion Woodman, Odcházení z otcova domu, přeložila Jiřina Macháčková

 

Svědectví mého zažívání onoho procesu na vlastní kůži .... aneb pradávný znak Innany, sumerské bohyně, vládkyně nebes a zjevného světa, zasvěcené sestupem do podsvětí ke své temné sestře Ereškigal. Zvědomoval se a zhmonňoval rok.

 

 

Úvodní obrázek na stránce: Helen Nelson Reed